Když učitel předává oheň dál: John Hawken a jeho odkaz u nás

Začátek cesty

Když jsem se poprvé setkala s Johnem, překvapilo mě, že nemluvil jako učitel. Nesnažil se přesvědčit, nevyprávěl o „správné“ cestě. Místo toho kladl otázky – a nechal ticho, aby v nich dozrála odpověď. Ve světě plném hluku to bylo nečekané. Tělo se zklidnilo. Začalo naslouchat. A já s ním.

Johnova cesta byla pestrá: divadlo, psychologie, terapeutické přístupy… až nakonec tanec těla, tantry a šamanské práce. Jeho výcviky po celém světě nesly jedinečný rukopis – propojení dávné moudrosti a současného pohledu na vztahy, energii a vědomí.

Ale to, co mě nejvíc ovlivnilo, nebyl obsah – ale způsob. Nenabízel techniky jako zaručený návod. Nabízel prostor. A důvěru, že to podstatné už v sobě máme.

Tantra bez pozlátka

Tantra, kterou John ztělesňoval, nebyla o efektnosti. Nebyla o dokonalosti. Nebyla o výkonech.Učil nás být. V těle. V přítomném okamžiku. Cítit, i když je to nepohodlné. Dotýkat se, i když v nás něco váhá. Žít, aniž bychom se museli nejdřív „opravit“.Právě tahle radikální upřímnost mě zasáhla nejvíc. Nehrát roli. Neoblékat si masku „vědomé osoby“. Ale stát tam, kde zrovna jsem – někdy rozbitá, někdy živá. Obojí pravdivé.

Šamanismus jako návrat k jednoduchosti

Johnova šamanská práce nebyla odtržená od světa. Nevzbuzovala dojem, že musíme odejít do hor, abychom se spojili s přírodou. Učila nás vnímat tělo jako krajinu. Naslouchat svému dechu jako větru. Emoce jako proudění vody. Napětí jako signál ohně. A dotek jako přítomnost země.Zní to jednoduše. A možná právě proto je to tak těžké. Protože jednoduchost vyžaduje odvahu.

Sexualita jako proud energie, ne cílová stanice

V jeho práci nebyla sexualita vytržená z celku. Byla přirozenou silou – proudem, který oživuje vztahy, tvořivost i samotné bytí.Když o sexualitě mluvil, byla v tom klidná přítomnost. Žádné pozlátko, žádný tlak. Jen prostor, kde si člověk mohl uvědomit, co cítí – a co potřebuje.I části, které mi nebyly blízké, mě posunuly. Pomohly mi víc rozumět sobě. Vztahům. A hranicím. I tomu, že hluboké „ne“ může být stejně důležité jako otevřené „ano“.

Dotek, který proměňuje

John měl dar držet bezpečný prostor – i když v něm nebylo vždy pohodlí. Někdy šel až na dřeň. Ale nikdy bez úcty. Jeho přístup nevycházel z pozice autority, ale z důvěry, že každý člověk ví.Právě v tom byla jeho síla. A možná i jeho humor – suchý, britský, a přitom lidský.
V těle zůstává vzpomínka na mnoho okamžiků. A jeden z nejsilnějších z nich byl, když pro náš masérský tým vytvořil soukromý kurz. Intimní, ryzí a nesený upřímností, která zůstává.
Byl to dar. A já ho cítím dodnes.

Na rozloučenou – a dál

John svou veřejnou práci ukončil. Jeho hlas ztichl, ale jeho učení se rozplynulo do těl těch, kteří jím prošli. Do našich rukou. Dechů. Slov. Mlčení.Moje vlastní práce dnes vychází z mnoha pramenů. Ale on byl tím, kdo otevřel bránu. Nepotřebuji ho idealizovat. Ale chci poděkovat.Protože někdy nejvíc ovlivní ten, kdo tě nevede, ale stojí vedle. A dovolí ti slyšet, co v tobě už dávno zní.